Sport-zajímavosti-zábava

Fascinující stavby

Zabýváme-li se nejvýznamnějšími stavbami světa, pak rozhodně nemůžeme vynechat jméno jednoho z nejvýznamnějších architektů vůbec - Alexandra Gustava Eiffela. Jeho nejznámějším projektem, kterým si dobyl světové proslulosti, je Eiffelova věž v Paříži. Ta sice slouží převážně ke komerčním účelům, užitečnosti ovšem nepostrádá.
Alexandre Gustave Eiffel původně vystudoval chemii, avšak brzy se rozhodl zcela se věnovat architektuře. Velmi brzy se vzhledem k svému výjimečnému nadání stal proslulým a vyhledávaným stavitelem.
Zatímco ostatní konstruktéři stavěli většinou jen podle odhadů a pokusů, Eiffelovy práce byly založeny na precizních výpočtech, což mu umožňovalo ušetřit značné množství materiálu, aniž by tím jakkoli snížil pevnost konstrukce a tím bezpečnost. Na svých stavbách navíc používal svářkovou ocel, která je levnější než ocel, což dále umožnilo snížit náklady.
Nejproslulejším jeho dílem je jistě věž v Paříži, která nese jeho jméno. Vznikla při příležitosti výstavy v roce 1889, konané při na počest 100 let revoluce. Bylo předloženo více návrhů, nakonec však zvítězil návrh Ing. Alexandra Gustava Eiffela.
Stavba se neobešla bez značných problémů. Byly proti ní sepisovány petice, negativně se k ní postavila i vláda a významní umělci. Eiffel do ní proto investoval vlastní peníze a po dokončení mu 20 let patřila, poté přešla do majetku města Paříže. Protesty proti stavbě se vyskytovaly i po dokončení, i když mnoho protestujících změnilo názor. V roce 1910 byly dokonce vypracovány návrhy na její demontáž.
Eiffel se snažil, aby věž nebyla jen atrakcí, ale sloužila například i meteorologickým pozorováním i jiným prospěšným účelům. Umístil na ní meteorologická zařízení a provozoval zde aerodynamické experimenty. U základny za tím účelem zkonstruoval větrný kanál. Ve věži se také podnikaly výzkumy, týkající se rádiového přenosu. Byla zde také první rozhlasová a televizní stanice. Televizní antény byly na vrcholu umístěny v roce 1949. Právě odtud se konalo první vysíláni pro Francii.
Avšak až do dnešní doby zůstala tato 300 m vysoká věž z drtivé většiny turistickým lákadlem a slouží komerčním účelům. Jednalo se o stavbu tehdy velmi neobvyklé konstrukce. Základna má průměr 130 m, půdorys je čtverec o rozloze 1,6 ha. Včetně antény je věž dnes vysoká 321 m a má hmotnost 8600 tun. Údajně bylo použito 2,5 miliónů nýtů. Věž sestává z 12000 prefabrikovaných součástí. Stojí na 16 pilířích, v každém rohu 4. Základy jsou 14 m hluboké. Na stavbě pracovalo jen 250 dělníků a byla hotova za 26 měsíců. Náklady na stavbu dosáhly 6,5 miliónů franků. Nahoru vede 1710 schodů, jsou zde však i výtahy. Během výstavy vidělo věž asi 2 milióny lidí. Ve své době se jednalo o nejvyšší stavbu světa. Tento rekord byl překonán až v roce 1930.
Věž má 3 poschodí. První je ve výši 57 m, kde byla postavena restaurace, kavárna, bufet, kino, kde se promítají filmy o historii věže. Druhé poschodí je v výšce 116 m. Zde se nachází obchody, galerie a luxusní restaurace Julese Verna. Třetí patro je ve výšce 276 m a je odtud vidět většina Paříže. Zde měl A. G. Eiffel kancelář. Nahoře je nyní meteorologické pracoviště a zařízení pro leteckou navigaci.
Údržba - nátěr věže se provádí každých 7 let, přičemž se pokaždé spotřebuje přes 50 t barvy.
V roce 1964 byla Eiffelova věž vyhlášena za historickou památku. Každý rok ji navštíví asi 3 milióny lidí.
Její proslulost také přitahuje v negativním smyslu - je zde zaznamenáno více než 400 sebevražd.
Nejstarším plavebním kanálem, který člověk vytvořil a který je historicky doložen je Velký kanál v Číně, postavený v letech -485 až -283. Propojením Rudého a Středozemního moře se zabývali již egyptští faraónové před skoro 4 000 lety. V 6. století př. n. l. nechal kanál hloubit egyptský král Necho II, projekt oživil po dobytí Egypta Peršany Dáreios. Přesně již neznáme, kudy průplav probíhal a v pozdějších dobách byl zanesen pískem. Ve všech starověkých pokusech se však jednalo o soustavu několika menších kanálů. Císař Napoleon dal vytvořit studii stavby velkého kanálu, k realizaci však nedošlo. V té době totiž panovala nesprávná domněnka, že mezi hladinami obou moří je několikametrový rozdíl.
Francouzský inženýr a diplomat Ferdinand de Lesseps se zajímal o kulturu Středního Východu i o možnosti obchodování v těchto zemích a když se jeho přítel Muhammed Said stal egyptským místokrálem, přijel do Egypta. Lesseps přesvědčil pro projekt investory z Francie, Itálie, Rakouska, Egypta, Ruska i USA. Místokrál Muhammed Said koupil 44% akcií společnosti, která kanál stavěla. Podporu ale nenašel ve Velké Británii, protože průplav konkuroval britským železničním tratím. V roce 1856 byl Lesseps jmenován konzulem v Káhiře a obdržel koncesi na stavbu kanálu. Práce začaly v roce 1859 za nesmírně obtížných podmínek. Ze začátku zde pracovali pouze trestanci, později však stavba přitáhla dělníky z celé Evropy. Pracovalo zde asi 25 000 dělníků. Bylo nutno vykopat 22,8 miliónu krychlových metrů zeminy. U Středozemního moře byl postaven přístav Port Sait. Průplav byl po dokončení dlouhý 160 km, 8 m hluboký a 22 m široký. Stavba trvala 10 let.
Otevření průplavu 17. 11. 1869 bylo provázeno bombastickým ceremoniálem s ohňostrojem, kterého se zúčastnilo 6 000 hostů, z toho nemálo čelných státních představitelů. Geniální hudební skladatel Giuseppe Verdi věnoval průplavu operu Aida, ta však měla premiéru až za dva roky. Při oslavách kotvilo v přístavu a proplouvalo průplavem 48 lodí. V roce 1888 byla podepsána dohoda o svobodné plavbě průplavem. V roce 1956 byl průplav znárodněn egyptskou vládou. V roce 1967 - 1975 byl uzavřen v důsledku války mezi Egyptem a Izraelem. V letech 1975 - 1980 byl průplav rozšířen a nyní je 13 m hluboký a 80 - 180 m široký. Ročně jím propluje přibližně 20 000 lodí. Cesta do Indie byla zkrácena asi o 11 000 km.
 
Už od počátku své existence člověk nemyslel jen na práci, ale i na oddech, kulturu a zábavu. Pro potřeby kulturního vyžití také vytvořil významné a architektonicky cenné stavby.
Stadion Superdome v Lousianě v centru města New Orleans je největší krytý stadion na světě. Jedná se vlastně o obrovskou mnohoúčelovou budovu z betonu a z oceli s největší kopulí na světě. Slouží nejen ke sportovním akcím (americkému fotbalu, baseballu, basketbalu, tenisu), ale i ke koncertům, divadelním představením, výstavám i politickým shromážděním. Je vlastně jakýmsi centrem společenského dění.
Projekt stavby vznikl už v roce 1967 a roku 1972 byla stavba zahájena. Místo pro stadion bylo vybráno vzhledem k dobré dálniční dostupnosti a obrovským parkovacím plochám v okolí. Budova je vysoká jako 26 poschoďový dům, plocha střechy je 4 ha. Kupole má průměr 207 m, její výška ve středu je 83 m. Kapacita stadionu je 75 000 sedících diváků. Tato kapacita se může pružně snížit o 15 000 míst, protože různé sporty žádají různou hrací plochu i mají jiné požadavky na hlediště.
Stavbu podpírá 2 100 betonových sloupů. Ty jsou zapuštěny téměř 50 m do skály. Ve výšce asi 50 m leží na sloupech ocelový prstenec, který podpírá střechu. Kupole má konstrukci z oceli. Na ocelový rám stěn a střechu se spotřebovalo 2 320 tun oceli. Během stavby kupoli podpíralo 37 provizorních věží s hydraulickým zvedákem. Teprve když byla kupole hotova, byla spuštěna na prstenec. Kostru kupole tvoří 12 radiálních žeber, která se rozbíhají ze středu. Četné další vzpěry vytvářejí celkový dojem briliantu. Povrch tvoří milimetrový ocelový plech a 2,5 cm silná vrstva polyuretanová pěny, na které je nastříkaná vrstva plastu. Tak se vytvořila krytina beze spojů a zároveň s dobrou tepelnou rozpínavostí. Prstenec je podepřen spojem, který také umožňuje pohyb, který je za normálních okolností do 20 cm. Při stavbě se myslelo i na to, aby nebyla přetížena městská kanalizace při dešti a tak je odtok vody ze střechy regulován. Stavba musela být také přizpůsobena častému výskytu hurikánů v oblasti. Pokusy na modelu prokázaly, že stadion vydrží nepřetržitý vítr o síle 241 km/h a větrné poryvy o síle 321 km/h.
Dole je parkoviště pro 5 000 aut, nad ním jsou kanceláře a nad těmi se nachází sjezdová hala. Uprostřed kupole je spuštěn závěsný televizní panel a na něm je 6 obrovských obrazovek o rozměrech 6,7 x 8 m, zvuková aparatura a osvětlení.
Celkové náklady na stavbu dosáhly 173 miliónů dolarů. Prvních 10 let provozu si sice vyžádalo další výdaj téměř 100 miliónů, ale přínos stadionu vysoce převyšuje náklady.
Stavba byla dokončena v roce 1975 a od té doby tento gigant pochopitelně nepřitahuje jen návštěvníky sportovních soutěží, výstav a koncertů, ale je atrakcí sám o sobě.

Pražský hrad - sídelní objekt českých knížat, králů a prezidentů. Co do historického významu pro české země, soupeřit s ním mohou snad jen Vyšehrad a Karlštejn, ačkoliv i je Pražský hrad po této stránce předčí. Z řady skvostů, které Pražský hrad návštěvníkům nabízí a díky nimž byl zařazen do fondu světového kulturního dědictví UNESCO, působí jako světová rarita největší z hradních „kostelů“ – katedrála sv. Víta: kapli takového rozsahu a uměleckého provedení nelze patrně nalézt na žádném jiném evropském hradě. Vladislavský sál v královském paláci Pražského hradu je největším pozdně gotickým sálem v zemích střední Evropy.

Historie objektu:
Počátky Pražského hradu jsou dokonale přikryty závojem dávnověku. První zpráva o něm, zaznamenaná v zápisu saského kronikáře Widukida z doby okolo r. 968, se vztahuje k výpravě krále Jindřicha I. proti Čechům r. 929; Pražský hrad je při této příležitosti označen jako „urbs Bohemiorum“, tj. hrad Čechů. Badatelské úsilí - pokračování zde

Popis objektu:
Jistým unikátem Pražského hradu je, že ačkoliv prošel za svoji více než 1.100 let dlouhou historii nesčíselným množstvím přestaveb, zachoval si strukturu přemyslovského hradiště z 9., respektive 10. století. Areál půdorysu dlouhého, úzkého lichoběžníku zaplnil temeno ostrožny, která na jihu pozvolna klesá k nábřeží Vltavy a na severu - pokračování zde

Hrad Pražský hrad - letecký pohled na část areálu hradu
Už od počátku své existence člověk nemyslel jen na práci, ale i na oddech, kulturu a zábavu. Pro potřeby kulturního vyžití také vytvořil významné a architektonicky cenné stavby.
Budova Opery v Sydney se stala architektonickým symbolem Austrálie. Je tomu tak hlavně vzhledem k netradičnímu řešení, které bylo použito. Budova má tvar lastur a nachází se na výběžku do moře a tak je na ni výhled zdaleka ze všech stran.
Vevnitř je 5 samostatných hal, které jsou určeny ke koncertům a jiným hudebním i divadelním produkcím. Dále pak jsou tu ještě výstavní prostory, 3 restaurace, 6 barů, knihovna a 60 šaten. Budova má cekem 1 000 místností, celková kapacita hledišť je 5 467 míst. Na střechu bylo použito 1 000 000 dlaždic a 6 224 čtverečních metrů skla na koncích lastur. Dlaždice byly vyrobeny ve Švédsku a mají rozměr 12 x 12 cm a jsou dvou barev - jedny jsou lesklé bílé a druhé matné žlutohnědé. Hmotnost střechy je 27 229 t.
V roce 1955 byl vypsán konkurz na stavbu této budovy. Ten vyhrál málo známý dánský architekt Jorn Utzon, jehož návrh byl nejoriginálnější, ale také poměrně drahý. Stavbou byla pověřena britská firma Ove Arup and Partners.
Práce byly zahájeny v roce 1959. Roku 1965 však došlo k výměně vlády Australského svazu. Ta byla nespokojena zejména s obrovskými náklady na stavbu, které neobyčejně překračovaly odhad. Utzon se nedohodl s vládou o dalším postupu a tak v roce 1966 v pokročilém stadiu hrubé stavby na její dokončení rezignoval.
V té době ale chyběla jakákoli úprava interiéru. Následného vedení stavby se ujali australští architekti, kteří interiér zpracovali odlišně od Utzonova návrhu. Došlo i ke změnám v povaze celé budovy. Není proto možno uvádět zde největší opery, u kterých se vyžaduje použití velké divadelní techniky. Sál, který se nyní používá jako operní, byl původně určen pro činohru a tak nemá dostatečně velké orchestřiště. Velký sál zase nemá dostatečné technické vybavení pro tyto produkce. Velká budova má tedy prostornou koncertní síň, která se pro operu nehodí, a menší se hodí jen pro drobnější díla. Proto navzdory své slávě (dané hlavně unikátním exteriérem) není Opera v Sydney příliš oceňována operními znalci.
I přes průvodní těžkosti byla budova v roce 1973 dokončena. Náklady na stavbu dosáhly 102 miliónů australských dolarů, přičemž původní odhad činil 7 miliónů. Přitom stavba pochopitelně vyžaduje další nemalé náklady na údržbu. Spoje betonových žeber vykázaly životnost pouhých 10 let místo odhadovaných 20 let. V roce 1989 byl učiněn odhad nákladů na nezbytnou opravu ve výši 86 miliónů australských dolarů (!!!). Jedná se tedy o nesmírně nákladnou záležitost, která vlastně ani nesplňuje ve vrchovaté míře poslání, jejíž název nese.

V Nizozemí jsou místa, která se nacházejí v záporné nadmořské výšce. Po staletí se zde člověk snažil zachránit před mořem zemědělskou půdu a zabránit záplavám pomocí náspů. Teprve v roce 1986 zde však byla postavena mořská bariéra, na které se pracovalo od roku 1958. Plán předpokládal změnit celé jihozápadní pobřeží, zároveň ale zachovat přístup k moři, zejména byla žádoucí dostupnost přístavů Rotterdam a Antverpy. Začala se stavět série přehrad a vlnolamů s plavebními komorami a výpustěmi.
Začínalo se s menšími stavbami a jak se získávaly zkušenosti, přecházelo se k větším projektům. Celý systém zahrnuje 5 velkých přehrad, 5 přehrad menších, dále pak zpevnění náspů podél cesty New Waterway k Rotterdamu, cesty Západní Scheldt k Antverpám a dva velké mosty.
Výška přehrad je asi o metr větší než výška hladiny záplav v roce 1953. Tehdy oblast postihly katastrofální záplavy, které si vyžádaly 1835 životů a bylo při nich zatopeno asi 160 000 ha půdy.
Velkým problémem při stavbě bylo vymílání základů mořskou vodou a také konečné uzavření přehrady. Asi nejnáročnější bylo přehrazení Východního Scheldtu bariérou dlouhou přes 8 km. Přitom navíc došlo ke sporům mezi zastánci a odpůrci tohoto přehrazení. Odpůrci argumentovali narušením životního prostředí, neboť uzavřením oblasti by došlo k narušení přirozené líhně ryb v Severním moři a místa, kde se houfuje ptactvo. Zastánci stavby upřednostňovali ochranu před záplavami a zlepšení podmínek zemědělství.
Po dlouhých studiích byl schválen návrh, aby přehrady fungovaly jako vrata, která budou po většinu času uzavřena a jen v případě nutnosti budou uzavřena. I přes protesty techniků se vláda rozhodla vyhovět požadavkům ekologů.
Konstrukci hráze tvoří 65 prefabrikovaných betonových pilířů, mezi kterými je instalováno 62 posuvných ocelových vrat o tloušťce 5 m a šířce 39 m. Jejich výška je od 23,5 do 47 m a hmotnost se pohybuje od 300 do 500 t. Každý z pilířů je vysoký jako 12patrový dům a má hmotnost přes 18 000 t. Stavba každého trvala 1,5 roku a na všechny dohromady se spotřebovalo přes 450 000 krychlových metrů betonu. Pilíře pro vrata stojí na dně moře na základových matracích, které mají za úkol tlumit změnu tlaku vody. Vrata jsou umístěna mezi hlavními přítokovými kanály na Východním Scheldtu, ostatní hrazení je skutečná přehrada.
Když jsou vrata otevřena, rozdíl mezi přílivem a odlivem je za bariérou na 3 původní úrovně a přirozené životní prostředí se zde zachová. Otevření a zavření vrat trvá asi hodinu. Zavírají se však jen při velkém nebezpečí a slouží hlavně k regulaci protékajícího množství vody.
Náklady a stavbu dosáhly 2,4 miliardy dolarů.

1  
2  
3  
4  
5